V politice se pohybujete už hodně dlouho, a to v těch nejvyšších funkcích. Máte určitě řadu zkušeností, jak se v politice chovají ženy a jak muži. Jak se podle vás vzájemně liší?

O mužích se říká, že se – na rozdíl od žen – vzájemně podporují. Já bych ale řekla, že to není pravda, že si jdou velmi často navzájem po krku a sliby, které si dají, nedodržují. Já osobně s ženami spolupracuji často a ráda. Každá poslankyně má trochu jiný okruh agendy, a tak se vzájemně informujeme. Dokážu se s nimi domluvit věcně, napříč politickým spektrem. A případné emoce si necháme napotom ke kávě. Při komunikaci se ženami si mohu odpustit řadu zbytečných řečí, jít přímo k věci a soustředit se jen na ten konkrétní problém. Komunikujeme totiž jako rovná s rovnou.

Když jsem do poslanecké sněmovny přišla z komunálu, čekala jsem, že to tady bude podobné – ženy a muži se na obecní úrovni vždy racionálně domluvili, muži mě brali jako rovnocennou partnerku. Ve sněmovně mám ale pocit, že to tak není, že řada kolegů se na mě někdy dívá poněkud shovívavě.

 

Když se řekne „feminismus“, řada žen ve významných pozicích se tváří velmi odmítavě. Většinou řeknou „Já nejsem feministka, ale...“ a následuje výčet myšlenek, které feministické rozhodně jsou. Jaký postoj zaujímáte vy?

Když jsem před léty poprvé o feminismu slyšela, řekla jsem „tohle ne“.  Pak jsem ale zjistila, že mi může pomoci. Není vůbec o tom, zda muži mají či nemají pomáhat ženám do kabátu či je pouštět první do dveří – samozřejmě souhlasím s tím, že lidé se k sobě mají chovat slušně. Především ale chci, aby ženy a muži byli skuteční partneři. Jestliže dva mladí lidé nastoupí po škole do zaměstnání a žena najde na své výplatní pásce méně než její mužský kolega, je to skandální. Ze slova „feminismus“ se mi vlasy neježí, ovšem máloco je opředeno tolika předsudky. Feminismus ale pomáhá ženám i celé společnosti. Prochází vším, rodinnými vztahy, výchovou dětí... děti se musí vychovávat s tím, že „mužská“ i „ženská“ role jsou zastupitelné.

 

Co si myslíte o tom, že v politice by mělo být více žen? A jak a to?

Aby jich bylo více, to považuji za zcela nezbytné. Jenže jak to zařídit? To musíme zase zpátky k té rodině... jestli v ní všechno funguje normálně, půl na půl, pak žena do politiky klidně může. Všem ženám doporučuji začít na komunální úrovni, tam je to jako v rodině, řeší se každodenní problémy lidí. Do komunálu bych zavedla kvóty, ať si to žena vyzkouší a pak ať jde výš.

S kvótami do poslanecké sněmovny bych byla opatrná, snad jedině v Praze. Mimo Prahu je to složité, žena k tomu musí najít hodně síly, pořád balí kufry a odjíždí třeba na tři týdny do Prahy. Najde nějaká politická strana 40% žen, které budou ochotné tohle dělat, a také 40% jejich partnerů, kteří budou ochotní převzít na celé týdny domácnost? Na radnici jsem pracovala každý den dlouho, ale večer mě děti viděly doma. Dnes jsou velké, a stejně jim někdy chybím.

 

To mě přivádí k dalšímu žhavému tématu, a to je slaďování rodinného a profesního života. Je to v politice možné?

Jakmile máte malé děti a jste z mimopražského regionu, je to komplikované. Většina poslankyň s velmi malými dětmi byla a je z Prahy. Samozřejmě pokud se dohodnou tak, že se bude starat otec, proč ne? Nicméně rodina by měla být dohodnuta už od primárek. Pro ženy je to ale zatím méně spravedlivé, společnost na to není připravena. Ve Sněmovně je řada čerstvých otců a nikdo se jich na slaďování neptá, ale jakmile se tu objeví poslankyně s nezletilými dětmi, každý se hned ptá, jak to zvládá, útočí a označuje ji za špatnou matku.

Já už mám děti dospělé, jsem v tomto smyslu svobodný člověk. Neřeším vyzvedávání z kroužků ani prázdniny, o to víc se nad tím ale zamýšlím. Někdy se mě i má dvaadvacetiletá dcera ptá „kdy přijedeš?“, protože si chce popovídat. Samozřejmě, že péči o dítě by měl zvládnout i otec, ale mužů k tomu ochotných je zatím málo. Stane se, že přijdu domů a mám tam večeři od syna – je pro něj samozřejmé, že kdo přijde domů nejdřív, uvaří.

Se slaďováním to měly leckdy těžší děti i manžel. Byla jsem náměstkyně primátora a všichni to věděli. Vliv to mělo a má také na manžela – společnost není zvyklá na to, že je někdo manžel poslankyně či ženy v jakékoli významné funkci. Pro muže to tedy leckdy může být také diskriminace.

 

Zabýváte se školstvím. Jak se v této agendě promítá rovnost žen a mužů?

Fascinuje mě, jak povrchně se politické strany zabývají vztahem škola a rodina. Za dvacet let se jim díky tomu podařilo mezi nimi vykopat hluboký příkop, přitom od mateřské školky nejméně do třetí třídy má tento vztah na dítě zcela zásadní vliv. Diskutujeme o nutnosti financovat víc vědu, ale nedáme-li víc peněz do regionálního školství, nebudou mít naši vědci v budoucnosti s kým bádat. Pro mě má pro život člověka a společnosti učitelka v 1. třídě stejnou hodnotu jako vysokoškolský profesor ověnčený vědeckými tituly.

Náš rozhovor jsme začaly rovnými šancemi – chci rovný přístup žen i mužů ke vzdělání, včetně těch, co na školách vyučují, chci muže už na první stupeň. Ale chybí nám kariérní řád. Na Slovensku už měli odvahu ho zavést, ačkoli vzbuzoval bouřlivé diskuse a klade nároky na státní rozpočet. Ale je to moderní zákon motivující učitele a učitelky, aby na sobě pracovali –je to podpořeno zvýšením platů podle úrovně atestace.

 

 

Ptala se: Michaela Marksová Tominová

Odpovídala: Vlasta Bohdalová